Taková byla Vlčice I. 2016 – Letopisy Narnie

Tak jako každý rok i letos jsme se toužebně shromáždili na vlakovém nádraží, abychom se vydali na místo, které všichni tak moc milujeme. Už už jsme nastupovali do autobusu, ale v tom se časoprostor tak nějak podivně zašmodrchal. Ocitli jsme se na Nástupišti u osamělé lampy v lese (což je v Londýně, kdybyste to nevěděli). A hnedka se z nás stali evakuáci, protože na (teď už)naše město dopadaly bomby druhé světové války. Nastal čas loučení. Nejdojemněji kapesníčky mávali sourozenci Pevenciovi na svou mamku Stáňu. Vydali jsme se na cestu… Na venkov.

Po příjezdu na nás čekal bezpočetný dav dalších dětí. No chtěli jsme si s nimi začít hrát, ale oni naskákali do autobusu jak krtkové v kalhotách do díry a tramtarádili pryč. Chvíli jsme koukali jak poslední brambory ze sklepa, a pak začali chápat. Mezi stromy se zjevila služebná, že prý se jmenuje paní Rázná, že jsme od teďka ubytovaný u pana Profesora a že jestli se nechystáme sekat latinu, tak si můžeme rovnou sbalit svých pět melounů. V Londýně se sice lidé na rychlo shánějí po svých švestkách, ale proč je to tady jinak, jsme se neodvážili zeptat.

Služebná odešla, my se rozhlédli po okolí a… A bylo nám dobře. Vypadalo to totiž, jako bychom byli na Vlčici, jen pár stromů chybělo. Malí špuntové z toho byli doslova omámení. Vymysleli si, že viděli nějakého founa… Ufouna… Ve skříni… Nebo tak něco. Hned další den se v té almaře tísnil celý náš tábor, když jsme rozbili okno paní Rázné přímo před nosem. Almara, do které se vtěsná celý svět, Narnie. Po nezbytné omluvě maličkým za nevěřícnost jsme chtěli vidět pana fauna Tumnuse. Ale cestu nám zkřížil bobr, mluvící bobr. Říkal, že Tumnus je zajat u Bílé čarodějnice, která si uzurpuje celou Zemi (tu ve skříni). Ale, je tu naděje na záchranu, tou nadějí jsme my. Na nic nečekajíce, rozběhli jsme se hledat Aslanovu armádu (Aslan, je ten největší a nejhuňatější hrdina pod sluncem). Jenom Edmundovi se to popletlo v hlavě a běžel za tou Bílou Ochechulí, že prý mrzne a potřebuje zahřát. Ta si ho ještě před společnou návštěvou Narnie omotala kolem hroudy tureckého medu, ve které chtěla mít v nehybnosti uvězněné nás všechny. Edmunda za nesplnění jejích úkladů zabásla, poslala smečku vlků, vyhlásila válku.

Z téhle bryndy nás vytáhla až Aslanova oběť a znovuobživnutí. To Bílá “královna“ nerozdýchala, čímž nastal mír a pokoj. Pro nás ale netrval dlouho, omylem jsme se dostali zpět do domu pana Profesora přímo do spárů Rázné paní služebné (Když jste schovaní ve skříni, tak se čas v normálním světě zastaví). Za trest nás čekala povinná túra na lesní hotel Peršlák. Ale moc účinné trestání to nebylo. Pořádně jsme se rozšoupli, palačinky nestačili lítat vzduchem.

Člověk by si řekl, že tady to dobrodružství skončí, ale ne. Narnie na nás čekala ještě podruhé. A v ní princ Kaspian, profesor Kornelius, Trumpkin, Miraz, paní z Lichometníku a další a další. Všichni ti dobří i škaredí si s námi zažili své, každý podle libosti. Řinčení mečů a dobývání hradů. Byla to fuška, krásná fuška. Zvládli jsme to jen díky kvalitní stravě. Kuchařkám jsme svou přízeň projevovali chrabrým vyháněním oslů, co se každý den schovávali za kamny. Duchovní sycení obstaralo vyprávění o pánu Ježíši. Dvakrát během putování nás srdnatě objala katedrála uhnětená ze stromoví. Rány z boje hojila prohřátá (po přimhouření obou očí a zapojení fantazie i průzračná) voda ze Staňkova.

Počasí nám fandilo. Jen první večer, když ještě nevědělo, že budeme kamarádi, trochu bouřilo. No a předposlední celý den si z nás ztropilo kanadský žertík. Vystrčilo z nebe takovou velkou rouru, ždímalo do ní jeden mrak za druhým a řechtalo se u toho dobré tři hodiny. Ale my se smáli s ním. Bylo nám fajn.

Časoprostor znovu nalezl svůj řád, my se tak opět ocitli na nádraží v Jindřichově Hradci a čekal na nás ten nejsmutnější úkol, poslední táborový nástup a poslední společná objetí. Ještě dlouho nás budou u srdce hřát vzpomínky na Vlčici I 2016.

Jirka Nořinský

Napište komentář.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *